Dva ultramaratonci Miloš Škorpil a František Brabec se vydali na trasu Praha-Brno v oblečení illumiNITE®. Miloš navíc celou trať absolvoval v prakticky nových „nezaběhaných“ trenýrkách illumiNITE® Marathon Split Short.

Když mi ve středu 17.5. volal Miloš Škorpil, jestli bych mu nemohl „helfnout“ a dělat doprovod na cestě z Prahy do Brna, nejdříve mi blesklo hlavou, co se děje. Pak jsem se dozvěděl, že domluvení dva řidiči vypadli ze hry, a tak donutili Miloše k improvizaci na poslední chvíli.

Původně jsem se chtěl za Milošem jen vypravit, krátce ho povzbudit někde mezi Čáslaví a Golčovým Jeníkovem a pak jet zpět domů, ale člověk míní a osud mění.

Plánuje li již někdo takovou šílenost, jako běžet z Prahy do Brna po třech maratonech ve čtyřech týdnech, bylo by hloupé, aby tato ztroskotala na výpadku doprovodu. Poprosil jsem Miloše o chvilku na prověření možnosti přeorganizování mého programu a během deseti minut jsem se stal doprovodem při této akci. Dost fofr. Plánovanou obchodní večeři se mi podařilo zkrátit na nezbytně nutnou dobu zachovávající ještě obecnou slušnost. Vyrazil jsem se domů převléci, vzít nějaké jídlo, pití, foťáky a frčel jsem za klukama.

Podle rozpisu jsem předpokládal, že je chytím někde před Kutnou Horou, a také se tak stalo po jednom z posledních telefonátů na takřka vybitý mobil Vládi Černého. Vláďa je fakt obětavec. Poté, co jsme nechali Frantovo auto na stadionu v Čáslavi, zjistili jsme, že další vlak jede až před pátou ráno a jiné spojení na Prahu neexistuje. Tak s námi Vláďa jel ještě do Golčova Jeníkova, aby alespoň trochu zkrátil dobu čekání. Stejně jsem mu však nezáviděl těch několik hodin v mrtvém městě, kde neměl moc šancí ani na pivo v hospodě.

Ale konečně se dostaňme k vlastním zážitkům. Běhám rád, běhám rád dlouhé běhy, běhám rád maratony, ale ultramaratonské vzdálenosti a hlavně ty přesahující 100km ve mně vzbuzují úctu. Zároveň jsem si vědomý, že pro tyto výkony nestačí jen mít natrénováno, ale člověk musí mít i fyziognomii vhodnou pro tyto extrémy a mít obrovskou psychickou odolnost a buldočí vůli.

Nějaký z těchto předpokladů bych možná byl schopen splnit, časem bych se snad mohl dostat i k souladu se dvěma, ale nikdy ne se všemi. Prakticky tedy nemám šanci zažít podobnou akci jako aktivní účastník. Možnost být při tom jako jakýsi privilegovaný divák, který může vše sledovat opravdu z té nejbližší vzdálenosti, byla pro mě proto úžasným zážitkem.

Když jsem za Milošem s Frantou jel ke Kutné Hoře, říkal jsem si, jak budou asi po těch 60 kilometrech s úvodní průtrží mračen vypadat. Usměvaví pohodáři, jako by si šli jen tak trochu zaběhat. Ostatně humor i když občas mírně šibeniční je neopustil až do konce.

Takový doprovod jsem dělal poprvé a naskočil jsem těsně před setměním s nepříliš dobrou znalostí místopisu a absencí GPS v mém autě. Oproti pozdějším fázím běhu, kdy orientace byla poměrně jednoduchá, protože se běželo a jelo mezi většími sídly, cestu mezi Kutnou Horou a Čáslaví Miloš naplánoval po skutečných „vedlejškách“. Ukazatele na malé vesničky neexistují, v noci všichni zalezlí, na ulici ani živáčka a pokud jsme na někoho narazili (v té době ještě s Vláďou), tak nebyl místní. Zatrnulo mi, když jsme podle rady celkem suverénně se tvářícího muže navedli kluky do slepé ulice. Naštěstí nad asi třímetrovým svahem byla již ta správná silnice. Kluci tam vylezli a my to objeli. Dále již na cestě do Čáslavi problémy nebyly (tím myslím doprovodu).

Oproti předchozím silničkám III. třídy byl trochu více frekventovaný úsek do Golčova Jeníkova po silnici 38. Naštěstí je silnice dost široká, Miloš s Frantou byli dobře vidět a řidiči tedy měli možnost je objíždět v dostatečné vzdálenosti. Do té doby se mnou jel v autě Vláďa Černý, a tak nejen cesta, ale i čekání mezi zhruba dvoukilometrovými úseky utíkaly při povídání o všem možném docela dobře. Od Golčova Jeníkova se mnou nějakou dobu jel Franta, kterému se zde udělalo dost mizerně. Evidentně však neměl myšlenky na povídání a bylo dobře, že si mohl odpočinout. Následně k ránu se oklepal a nejen, že pomáhal Milošovi jako spoluběžec, ale sám si celkově uběhl úctyhodných 135km. Jeho představy byly asi dále, ale i tak je jeho výkon opravdu mimořádný a hodný obdivu. Já a jistě mnoho maratonců si nedovedeme představit jít si například po maratonu večer zaběhat. Franta po obrovské krizi v Golčově Jeníkově na cca 87km dokázal po pár hodinách přidat dalších skoro 50 kilometrů.

Jednou z nejtěžších věcí pro mě bylo rozhodovat se, kde zastavit a čekat na kluky. Jako optimální se mi jevily intervaly okolo dvou kilometrů, ale někdy, když bylo výborné místo na čekání s dlouhým dohledem a bezpečné před havárií dříve, raději jsem zvolil toto, než riskovat, že pak na další vhodné narazím třeba až po třech kilometrech nebo dále. Speciálně v kopcích a zatáčkách, kterých na trati mezi Golčovým Jeníkovem a Pernštejnem bylo požehnaně to někdy bylo dramatické. I když možná jsem to prožíval víc já než kluci a asi by mi také nevynadali, kdybych stál dále než obvykle. Dost často si Miloš s Frantou ani nic nevzali a jen pokračovali dál, ale myslím, že ta jistota, že mají možnost se občerstvit a jsou v kontaktu pro případ nouze byla potřebná. Možná i blikající auto v dálce na přehledných úsecích mohlo působit jako jistý záchytný bod a dílčí cíl.

V té době, kdy jsem zůstal s klukama sám (rozuměj za Golčovým Jeníkovem) se krajina začala vlnit více než bylo Milošovi milé. Opravdu nepříjemné kopce nahoru, dolů, rovinek minimálně. O to víc jsem byl šokován opravdu strojovým tempem běhu Miloše, který pomalu stahoval „sekeru“ z počátku a místy, když jsem jel vedle něho mi tachometr ukazoval až 11km/hodinu.

Nebe bylo plně hvězd, úplně se vyjasnilo a teplota postupně klesla až na 10°C. K ránu pak jsme se dostali do mlhy, která byla dvojnásob nepříjemná. Pro Miloše jistě zvýšenou vlhkostí, kdy se na něm vlhkost nepříjemně srážela a pro mě sníženou viditelností, kdy jsem musel dvojnásob s rozvahou volit místa pro „občerstvovačky“.

Bohužel, zřejmě zmatky v den startu způsobily, že nebyl přibalen vařič. Tím padla možnost uvařit během noci cokoliv teplého a na trase již po půlnoci nebyla otevřena jediná hospoda. První alespoň teplý nápoj od předchozího odpoledne byla káva z automatu na benzínové pumpě v Přibyslavi. Mokré boty a ponožky po počátečním dešti, kopce s prudkými seběhy se podepsaly na Milošových nohách. Sice prakticky stáhl celou předchozí časovou ztrátu a utvořil si i malý náskok, ale puchýře na nohách při přezouvání nevypadaly moc dobře. V té době se již k Milošovi opět přidal Franta a na dva běžce na trati byl zase optimističtější pohled. Oba však by uvítali po ránu něco teplého k jídlu do žaludku a měli jsme štěstí. Na jedné z dalších zastávek na občerstvení jsem zastavil na kraji parkoviště Pensionu Starý Dvůr asi 6km za Přibyslaví. Ještě než jsem se stačil rozkoukat a případně začít zjišťovat, nemají li otevřeno, pán, ze kterého se posléze vyklubal majitel se ptal, jak mi může pomoci. Když slyšel o tom, co kluci absolvují, a že by jim moc bodla polévka, nabídl se, že to sice u nich není standard mít polévku ke snídani, ale že to zařídí. To už přibíhali Miloš s Frantou, a tak jsem je hned směroval do restaurace. Výborná hovězí polévka s knedlíčky (já měl neméně dobrou bramboračku) s pečivem, malé pivo a káva bylo možná přesně to, co situace vyžadovala. Opravdu ohromná klika. A neodpustím si za ochotu a skutečně skvělý přístup udělat té restauraci s penzionem menší reklamu. Majitel měl nepředstíraný zájem o tuto akci a když se dozvěděl, že jedním z motivů je i podpora dne proti kouření, byl ještě nadšenější. Říkal, že jejich restaurace je první striktně nekuřácká restaurace v republice a je jen potěšující, že existují takové praktické příklady, že taková restaurace může fungovat a prosperovat. Prostě není závislý na kuřácké klientele.

S dobrým pocitem jsme se vydali dál. S přibývajícím časem a kilometry se začala hlásit únava, ale kupodivu jsem ji více pozoroval u sebe než například u Miloše. On stejně jako já nespal od předchozího dne ani minutu, ale na rozdíl od relativně pohodlného popojíždění autem, on měl všechny ty kilometry v nohách. S tou jeho věčně dobrou náladou a úsměvem je jako člověk z jiného světa. Myslím, že mi asi moc lidí nevěřilo, když jsem jim na dotazy říkal, že odpoledne předchozího dne vyběhl z Prahy.

Nebudu vyjmenovávat všechna další města, vesnice a vesničky, kterými jsme směřovali do Brna. Stačí když se podíváte do mapy kudy vede trasa přes Ždár nad Sázavou, Nové Město na Moravě, Bystřici nad Perštýnem a dále k Tišnovu a Brnu. Jednoduše řečeno kopců jsme se prakticky nezbavili do konce. Myslím, že Miloš zvolil jednoznačně jednu z nejtěžších možných cest z Prahy do Brna. Jeho 190 odběhnutých kilometrů za necelých 27 hodin, a to pouhé tři dny po třetím maratonu ve čtyřech týdnech zaslouží obrovský obdiv. Ale jak jsem říkal v začátku Miloš sice není normální člověk z našeho světa, ale jen v rámci jeho běhání. Jinak je to fajn chlap, který přes své obdivuhodné výkony zůstává skromným poctivým „sporťákem“. Mohu li se tak trochu považovat jeho kamarádem, je mi to velkou ctí.

Díky Miloši za ten zážitek, díky, že jsem poznal Frantu Brabce, tvrďáka, který dokáže ledacos skousnout. Byla to sice má zatím nejdelší cesta do Brna, ale zcela určitě ta nejhezčí.